Jan Zadražil se bojí šedi

1. září 2007 v 13:06 | Helena Vacková |  Rozhovory
  • Magazín právo: Helena Vacková
Několik let se zdráhal natáčet pro televizi, až se upsal do role anesteziologa Ludvíka Strnada v seriálu Velmi křehké vztahy. Role doktora, který se rád otočí za každou ženskou, je tak jeho prvním seriálovým natáčením.
Jan Zadražil (31) si totiž velmi zakládá na tom, aby ho nikdo příliš nesvazoval. Proto je také na volné noze. Je to jeho pojistka k tomu, že kdyby se kolem něho začal stahovat kruh, mohl by utéct.
O divadle a svých kolezích, které při svém častém "putování" potkává, mluví s úctou a velkou pokorou. Za svou nejdůležitější roli však považuje tu rodičovskou.
  • Proč nestojíte o stále angažmá? Mám pocit, že když člověk zůstane dlouho na jednom místě, tak si zvykne, možná trochu zleniví a možná se přispůsobí nějakému řádu, čehož se já trochu bojím. Mám strach, že by to pak bylo pořád stejné. A já rád potkávám nové lidi, kteří mě můžou inspirovat, protože se rád učím novým věcem. Být na volné noze ale také znamená, že dřív nebo později dojde k derniéře a já se odtamtud musím vypakovat i se všemi hezkými vzpomínkami.
  • Působíte na mě jako člověk, který nad vším hloubá... No, možná až moc.
  • Je to stejné i s rolemi? Přemýšlíte hodně o svých postavách? Poslední dobou, než začnu zkoušet novou roli, tak raději nad ní moc nedumám a počkám. Kolikrát se mi stalo, že jsem si vymyslel spostu věcí, a když došlo ke konfrontaci, zjistil jsem, že jsem úplně někde jinde. Na divadle je hezké to, že jde o pohled více lidí dohromady. Ale musí to být dobrá parta, to je pro mě moc důležité kritérium. Současně se dozvídám spoustu i o sobě, jak ostatní vidí mě.
  • Je pro vás moc důležité vědět, co si o vás ostatní myslí? V tomhle smyslu ne. Ale moc bych si přál, aby ti, kdo mě oslovili pro spolupráci, toho nelitovali. Někam po měsíci přijet zase hrát, vejít do šatny a cítit z lidí, že mě rádi vidí. Ale je jasné, že se člověk nemůže zavděčit všem. Ani po tom netoužím. Usmívat se na ty, na které se má usmívat, jenom proto, aby z toho něco bylo? Kvůli tomu jsem z některých prací, kde se ukázalo, že by to tak mělo být, odešel.
  • Hrajete v několika divadlech, považujete některý soubor za vaši srdeční záležitost? Soubor Veselé skoky. Je to totiž parta lidí, kteří se dali dohromady z čirého chtění, aniž by dopředu viděli nějaký profit. Prostě chtěli zkusit zrealizovat nejbláznivější nápad na světě - založit pohybové divadlo, ačkoli nikdo z nich není tanečník. Podobné je to i se Strašnickým divadlem. Je to stejný druch donkichotů, kteří se rozhodli vybudovat divadlo na místě, kde nemá tradici. Takoví lidé s vírou v zázrak mi dávají jistotu, že moje práce má smysl. Kolikrát si totiž po představení sednete a ptáte se sama sebe: Mělo to cenu? Zůstalo něco? Nakonec si řeknu, že minimálně mělo smysl všechno prožít.
  • Mluvil jste o nejbláznivějším kousku svých kolegů. Jaký byl ten váš? Že jsem vzal roli v seriálu Velmi křehké vztahy. Stokrát jsem se totiž přede všemi tvářil, že do serílu nikdy nepůjdu, a pak jsem to provedl. Ale dnes jsem vlastně rád. Asi jsem měl štěstí, že i tam jsem potkal skupinu lidí, které jejich práce baví a já se na ně za to můžu těšit. Díky nim se mi daří odcházet a říkat si, že to nebylo zbatečný.
  • Proč jste se seriálům a televizi bránil? Jednou z věcí je to, že na divadle existuje možnost v další repríze opravit chybu, kterou jste udělala den předtím. Při natáčení jsou věci dané a už je nikdo nesmaže. K televizi a k seriálům jsem měl despekt, asi i hloupý.
  • A neříkal jste si taky, že točit seriál je pod vaši úroveň? To ne! Dosud ale na mě seriály působily tak, že by mě natáčení nebavilo. Přišlo mi, že jsou herci k tomu použiti. Jakmile jsem se ale stal jeho součástí, zjistil jsem, že jsou dva druhy lidí, kteří pracují rozdílným způsobem. Jedni se nechají použít a nevadí jim to, druzí se použít nenechají a přestože vědí, že netvoří oscarový film, tak přípravě dají maximum, což je pak znát na výsledku. Je to například Viktor Limr, Sandra Pogodová... Jsem rád, že v tom nejsem sám.
  • Co rozhodlo, že jste nakonec do Velmi křehkých vztahů vstoupil? Je jednoduché říkat strašně dlouho ne, aniž byste to zkusila. To byl jeden z důvodů, proč jsem kývl. Minimálně pro to, abych pak měl regulérní právo říct: Děkuju, tohle není pro mě. Zatím ale zjišťuju, že to jde.
  • Prý jste si taky chvíli přivydělával v jedné pražské pizzerii? Ano, když jsem zrovna nehrál v divadle. Jako brigádník jsem tam dělal asi sto hodin za měsíc. Mám ženu na mateřské a dvě holčičky... Starší Kačence bylo osm a Julče jsou dva a půl roku. V pizzerii na mě byli hodní a v tu chvíli mělo pro mě větší smysl trávit čas tam, než někde na natáčení. Navíc jsem se naučil nové, praktické věci, jako třeba uplácat pizzu, na kterou tam deset let chodím a celou tu dobu přemýšlím, proč je tak dobrá.
  • Takže jste byl přímo u pece? Ano. Neobsluhoval jsem, protože se mi už od dětství strašně klepou ruce. Doporučil bych podobnou občasnou práci všem divadelním hercům. Protože čím víc a intezivněji se divadlem zaobíráte, což je dobrý pro samotný výsledek, tak na druhou stranu vás to pomalu žere a žere, až začne hrozit, že si od základu vytváříte nové reality a od té skutečné jste odtržená. Proto jsem na volné noze a pořád sobecky utíkám. Zdržím se jen na chvíle, které mě baví a zajímají. Nejpodstatnější zážitky skutečného žití totiž divadlo nezastoupí.
  • Když nemáte rád dlouhodobost, jak to řešíte v partnerství? To je tomu hodně podobný, proto jsem se ještě neoženil. Ale stejně budu muset svatbu podniknout, protože holky chtějí jít za družičky.
  • Svatba jen kvůli dcerám? A co vaše paní, té nevadí, že spolu žijete na hromádce? Říká se, že každý má někde na světě svoji druhou půlku, kterou když potká, je to jedno z největších štěstí. Já jsem svoji ženu potkal, když nám bylo sedmnáct, a od první vteřiny mi bylo jasné, že ona je tou moji druhou půlkou. Zná mě opravdu dobře, hlavně po těch méně zajímavých a vtipných stránkách. Bezesporu si se mnou za těch čtrnáct let užila svoje. Divím se, že mi už dávno nesbalila kufry. Někdy si myslím, že by to pro ni bylo jednodušší.
  • Co jste jí prováděl? Tak třeba pořád nejsem doma. I když možná taky díky tomu jsme spolu tak dlouho. Ale ve chvíli, kdy jsme se potkali, jsem byl mnohem větší zvíře. Prováděl jsem věci, které není radno dělat. Minimálně pro začátek musela přijmout moje kamarády pankáče, se kterými se dodnes stýkám.
  • S pankáči? Když říkám slovo pankáč, tak tím nemyslím konkrétně postavený vlasy a zavírací špendlíky v nose. I když i tohle je možný, protože mně se tahle svoboda líbí. To, že si nenechají diktovat, co se má. Z toho já měl vždycky strach: z toho docela snadného pocitu si sednout, nepřečnívat a všechno nějak dopadne. Říká se, že v davu je dobře. Blbost!
  • Jste rebel? To je silné slovo. Na jednu stranu nemám rád šedou, ale na druhou mám strach z velkých extrémů. Čím dál víc se bojím rychlejších soudů. Je tak jednoduché říct: To je na prd, to mě nezajímá. To je příliš lehké vítězství. Když jsem třeba zkoušel v Brně Baladu pro banditu, tak mi došlo, že ve chvíli, kdy si ta moje figura začne připadat jako vítěz, tak vlastně prohrála. Možná je to trochu paranoidní, ale radši budu až nesmyslně sebekritický, než abych si říkal, že tohle je paráda, už jsem za vodou. Čím víc se učím, tím víc se mi rozšiřuje záběr, ale zase vidím, kolik věcí ještě neumím. A netýká se to jenom divadla. Už jsem přestal věřit, že bych došel na vrchol a řekl si, že mám všechno. Pochopil jsem, že mě nejvíc baví ta cesta. Myslím, že bych se měl ještě naučit něco pořádného.
  • Být hercem není pořádné? To se znova opírá o mé pochybnosti, jestli má smysl herectví dál dělat. Od chvíle, co se narodily holky, je pro mě nejdůležitější role rodičovská. I když se to vlastně jako role brát nedá. Byl bych strašně rád, abych na konci, až budu z tohohle světa odcházet, věděl, že dcery i moje žena byly rády, že žily zrovna se mnou.
  • Byl jste u porordu? U obou a bylo to krásný.
  • Nešly na vás mdloby? Ne ne. Naopak jsem měl při prvním porodu problém, že mě v inkriminovanou chvíli paní doktorka logicky hnala stranou, abych nepřekážel. Ale já jsem se pořád nenápadně posouval, abych alespoň něco viděl, protože jsem chtěl vidět zázrak. Myslím, že každý tatínek, který není při porodu, se připravuje o moc důležitou chvilku. Nejen ve spojení s malým miminkem, které v tu chvíli o tom ještě neví, ale i ve vztahu ke svojí ženě.
  • Taky hrajete v kapele Moje řeč? Ano. Tuhle kapelu mám stejně dlouho jako moji ženu. Nejdřív jsme hráli po klubech pro padesát, sto pankáčů. Pak nám vyšla deska. Myslím, že to bylo především proto, že tenkrát byl věkový průměr kapely osmnáct let a naše tehdejší nakladatelská firma překpokládala, že budeme skupina hlavně pro holky. Povedlo se. Najednou na náš koncert přišlo do Paláce kultury dvanáct set holčiček, které chtěly jenom jednu písničku. Tu, ke které běžel v televizi klip. Marketingový záměr vyšel, ale my jsme se ocitli v jiném prostoru než jsme chtěli. Tak ve chvíli, kdy nás to začalo prudit a začalo mezi námi docházet i k hádkám, řekli jsme si, že se rozpadáme. To jsme pak ale dostali na firmě strašnej kouř. Měli s námi totiž podepsanou smlouvu z jejich strany velmi dobře ošetřenou. Ale nikoho už nenapadlo, že ve chvíli, kdy jsme se vyhoupli nahoru, s tím praštíme.
  • A opravdu jste se tehdy rozpadli, nebo jste hráli dál jen pro sto pankáčů? Scházeli jsme se dál a zhruba po roce jsme seděli v hospodě a nejednou jsme se v deset večer sebrali, jeli do zkušebny a vypadlo z nás asi šest nových věcí. Tak jsme začali znovu hrát. Ale mikdy jsme neobnovili oficiální činnost. Hraní nám zůstalo jen jako třešínka na dortu. Koncertujeme, jen když nás ukecají nějací známí nebo kamarádi.
  • Na co vlastně hrajete? Já hraju na kytaru. Učil jsem se na ni sám, respektive táta, který měl v šedesátých letech taky kapelu. A pak bych měl zpívat. Ale myslím, že spíš křičím, protože jsem jenom takový přibližný intonátor.
  • Zpíváte falešně? Tatínek vždycky říkal, že všechno dělám od boku a že mám obrovské štěstí, protože mi to vychází.
  • Opravdu se považujete za dítě štěstěny? Kdybych měl hodnotit podle toho, co se v mém životě děje, tak to pravda je. Mám štěstí na lidi, na prožitky. Někdy mám až takové štěstí, že z toho mám hrůzu. Říkám si, že to přece jednou musí skončit. Co když si všechno vyberu a dostanu se na dno, co pak? Ale vždycky, když se mě někdo zeptá, jak se mám, tak odpovím, že výborně. Možná tohle je moje vítězství. Že nelžu a že to není jen fráze.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Jaké představení se vám nejvíc líbí?

Údolí včel 6.2% (31)
Zlomatka 10.2% (51)
Balada pro banditu 38.9% (195)
Ve stanici nelze 4.2% (21)
Na hlavu! 6.4% (32)
Láska je láska 3.8% (19)
Excalibur 13.4% (67)
Dáma s kaméliemi 3.8% (19)
Malované na skle 5.8% (29)
Kosmická snídaně 1% (5)
Golem 2.6% (13)
Dávníkové (přidáno červen 2008) 3.8% (19)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.