Užitečné odkazy :-)

17. ledna 2017 v 15:42 |  NOVINKY+AKCE!!!
Portál i-divadlo nabízí přehled divadelních inscenací s aktuálními termíny:
  • http://www.i-divadlo.cz/profily/jan-zadrazil/
Serál OHNIVÉ KUŘE on-line:
  • http://play.iprima.cz/ohnivy-kure?cat[]=EPISODE&src=p157228&sort[]=Rord&sort[]=latest
Filmografie na ČSFD vč TV seriálů:
  • http://www.csfd.cz/tvurce/24562-jan-zadrazil/
 

TOLIK HLAV

28. června 2016 v 12:06 |  NOVINKY+AKCE!!!
Představení Kamila Střihavky TOLIK HLAV bude další sezonu nově uváděno v divadle Metro :-)

http://www.tolikhlav.cz/

Rozhovor z časopisu Sedm

10. března 2012 v 19:36 | Časopis Sedm |  Rozhovory


 


Rozhovor z časopisu InStyle

10. března 2012 v 19:32 | InStyle |  Rozhovory

Jan Zadražil: Veselý skokan

10. března 2012 v 17:55 | Týdeník Televize, autor: Vašek Vašák |  Rozhovory
Vyzvedl si mě na dvoře holešovického divadla La Fabrika. Ze zkoušky přišel udýchaný, loket měl ještě zabandážovaný ortézou. Přesto bylo zřejmé, že to, co právě absolvoval, ho baví.


Co už máte dnes za sebou?
V půl čtvrtý ráno jsem se vrátil z Drážďan, kde jsem byl se skupinou Veselé skoky, na tři hodinky jsem si lehl, pak jsem odvezl dceru na Smíchov, odkud odjížděla na školní výlet, a od devíti jsem v La Fabrice zkoušel s Rosťou Novákem projekt na motivy čtyř pohádek Miloše Macourka, který má pracovní název A cirkus bude. Mělo by se v něm zpívat, tancovat a zároveň se v něm využívají pro převyprávění děje cirkusový disciplíny. Třeba pro situaci, kdy děti "odlétají" jako vlaštovky na jih, skáčeme na trampolíně, slony zase znázorňují kolegové tak, že mají na rukou i nohou chůdy...

Sundáváte si ortézu, takže je to asi dost náročné...
To je, ale včera jsem se v Drážďanech bacil do lokte, který mám načatý už ze hry Údolí včel. Ta je založena taky hodně na pohybu. Dneska jsem se zabandážoval proto, že se učíme za pomoci trampolíny běhat po zdi.

Byl pro vás pohyb vždy důležitý?
Na konzervatoři jsem vystudoval de facto činohru, ale od patnácti do dvaadvaceti jsem po pravdě řečeno řešil jiný věci než školu. Měli jsme tam sice jako předměty jevištní pohyb, základy šermu, stepu a podobně, ale brali jsme to jako nutný zlo. A tak to u mě fungovalo ještě pět šest let po škole. Potom jsem ale nastoupil na Fidlovačku, a tam nasadili muzikál Malované na skle, k němuž dělal choreografi i Martin Pacek. A ten po nás, činohercích, který kalili a hulili čtyřicet cigár denně, chtěl věci, který se nám zdály nemožný. Jenomže on nás tak vyhecoval, že jsme se kousli a řekli si, že to dáme. Tam jsem se poprvé setkal s pohybem jako vyjadřovacím prostředkem a strašně mě to zaujalo. Martin zanedlouho založil soubor Veselé skoky, do kterého přizval choreografku Janu Hanušovou a režiséra Mirka Hanuše a vytvořil dobrovolné sdružení činoherců, který mají chuť se naučit i něco jinýho. Navíc nám ukázal, že pohybem lze docílit taky humoru. Ve Veselých skocích se sešli podobně smýšlející lidi, který jsou ochotný to dělat ve volném čase jenom pro čistou radost. A díky tomu se stal zázrak, že dneska už existujeme sedmý rok a máme čtyři představení, z čehož to první už zaznamenalo ke dvěma stovkám repríz. Díky Jakubu Špalkovi jsme našli domovskou scénu v Divadle v Celetný a zároveň jsme zjistili, že naše představení dobře fungujou i v zahraničí. Taneční scéna jako by se bála, takže když se někde objevíme, je to pro všechny osvěžující. Díky Veselým skokům jsem se dostal do Německa, Anglie, Bosny a Hercegoviny, Švýcarska a jsem rád, že naše představení diváky těší. Koneckonců nám nejde o nic jinýho než potěšit je i sebe.

Vraťme se ale na začátek. Když se někdo narodí v Řeži, asi má jeho rodina něco společného s Ústavem jaderného výzkumu.
Rodiče tam skutečně pracovali. Maminka jako administrativní síla a tatínek jako jaderný technik. Teď už tam dělá i jeden z mých bratrů.

Vám jaderná fyzika nic neříkala?
Tatínek předpokládal, že se jí budu jako prvorozený syn věnovat, hezky nám o fyzice vyprávěl a mě to moc bavilo. Jenže v šestý třídě jsem si zahrál na letním táboře na Orlíku divadlo a přišel jsem s nesmyslným nápadem, že se stanu hercem. Já byl vždycky třídní šašek a o přestávkách jsme vymýšleli legrační scénky. Velmi podobný to bylo i tehdy na Orlíku. Akorát se tam nesešlo dvacet diváků, ale sto dvacet. A protože se nám scénka podařila a těch sto dvacet lidí se smálo, člověku to samozřejmě namastilo ego. Když se mě pak maminka ptala, proč to chci dělat, odpověděl jsem, že mě baví lidi bavit. Táta byl z toho ale hodně smutnej. V tý době jsme se vídali jednou za čtrnáct dní, protože naši už byli rozvedený, navíc mně bylo třináct čtrnáct, snažil jsem se stavět na vlastní nohy, a táta to v tu chvíli bral jako zradu. Nakonec to překousl a dnes, stejně jako maminka, chodí na moje představení a já jsem hrozně rád. Dokonce je mi schopen říct, že to bylo dobrý, což mu trvalo poměrně dlouho a mě to trápilo. Něco podobnýho zažívám se starší dcerou, která jezdí od čtyř let s Veselými skoky na soustředění a moc dobře tancuje. A já mám taky problém jí říct: "Bylo to super!" Mám strach, aby nepolevila.

Tatínek vás prý učil hrát na kytaru?
Táta měl v šedesátých letech kapelu. Ze začátku neměl nástroj, tak si ze dveří od skříně vyřezal tělo kytary, přilepil k němu krk ze starýho gibsona a snímač Resonet. Tu kytaru mi věnoval k patnáctým narozeninám, a když jsme pak měli na konzervatoři skupinu, tak jsem na ni hrál. Láska k hudbě mi zůstala a jsem mu za to moc vděčnej, protože muzika je další střípek do toho, co dělám, a strašně mi pomáhá. V osmnácti letech jsme dali dohromady skupinu Moje řeč, a v roce 1994 jsme dokonce vydali desku. Tehdy nastal zlomový okamžik, jestli se tím budeme živit, nebo ne. Já chtěl v první řadě dodělat konzervatoř, takže dnes hrajeme jenom pro radost, přičemž dva lidi jsou profesionálové a já s basákem máme muziku jako bokovku. Už jsme toho spolu zažili spoustu. Po těch letech jsme jako bráchové.
V prvním období na vás chodili pankáči, ve druhém holčičky. Jak to přišlo?
My jsme POŘADYCesty domů
nebyli v muzice žádný novátoři. Akorát nám bylo osmnáct, bavilo nás to a mastili jsme to na plný pecky. Album, který jsme nahráli, nám vyprodukoval Michal Pavlíček, zvanej Čombe, protože malej Michal u nás hraje na bicí. Udělali jsme demo, který dopadlo relativně dobře, a Čombe ho pustil gramofonový firmě s tím, že by nám mohla vydat desku. Jim se ale do toho moc nechtělo, tak starej Michal navrhl, že ji natočí u něj Na Kloboučku. Když pak slyšeli výsledek, řekli: "Dobře, postavme to na tom, že je jim osmnáct a bude to pro mladý holky."

A to se vám líbilo?
No, my jsme v tom byli trochu nevinně. Natočili jsme klip, a protože se ve stejný době vyráběl první díl Kloboučku a zbylo jim asi dvacet natáčecích minut, dostali jsme možnost nahrát jako bonus ještě druhej klip. A my se, ani nevím proč, rozhodli pro Ivanu, což byla jedna z nejdementnějších písní, kterou jsme kdy složili. Za měsíc nám z firmy volali, že náš klip půjde v Esu. Tak jsme se sešli, otevřeli si pivo, oni nás tam představili jako novou skupinu a místo Skleněnýho zámku pustili Ivanu. Okamžitě jsme nažhavili drát a vyčítali lidem z firmy, že Ivana byla jen taková legrace, ale oni povídali: "Ne, Ivana je lepší, veselejší a chytlavější, to bude určitě fungovat." Za nějaký čas nám oznámili, že máme koncert v Paláci kultury. Jelikož jsme do tý doby hráli maximálně pro padesát lidí v klubu Borat na Újezdě, logicky jsme se báli, že na nás do toho strašnýho baráku nikdo nepřijde. Ale oni tam navezli autobusy patnáct set holčiček. Když jsme začali, moc to nefungovalo, až přišla na řadu Ivana a holky najednou ožily. A my zjistili, že kdybysme celou tu hodinu hráli dokolečka jenom tuhle písničku, tak by to bylo pro ně nejlepší, protože je vlastně nic jinýho nezajímalo.

Takže jste příště hráli jenom Ivanu?
Ne (úsměv), ale nastal mezi námi rozkol. Část kapely říkala: "Jestli to chceme, tak tohle je cesta. Uděláme si jméno a pak můžeme prosazovat věci, za kterými si budeme stát víc." A druhá část, ve který jsem byl i já, prohlásila, že v takovým případě na to kašle. Tak jsme se rozešli. Na firmě jsme měli strašlivej průser, protože do nás investovali nějaký peníze, Čombe byl zuřivej, ale v těch dvaceti letech nám bylo všechno jedno. Asi rok a půl jsme nehráli, ale vídali jsme se. A potom jsme zjistili, že když sedíme u piva, stejně vždycky skončíme u muziky, tak jsme jednou rovnou z tý hospody šli do zkušebny, a když jsme z ní v půl čtvrtý ráno odcházeli, měli jsme hotový čtyři nový pecky. Dohodli jsme se, že budeme vystupovat jen pro přátele a známý na polooficiálních akcích, a dnes hrajeme zase maximálně pro sto padesát pankáčů a já jsem hrozně šťastnej. Při práci - a to se týká i herectví - se potřebuju potkat s lidma, se kterýma je mi fajn, a musíme dělat společně na věci, o který jsem vnitřně přesvědčenej. Když to tak není, začnu si hledat sto a jeden důvod, proč do toho nejít.

Když jste zakládali kapelu Moje řeč, seznámil jste se i s manželkou...
Došlo k tomu o prázdninách na úplně stejným místě, kde jsem se tenkrát rozhodl, že se stanu hercem. V Holešovický tvrzi na Orlíku. Letní tábory samozřejmě zanikly, ale ta parta se scházela pořád. Tenkrát jsem tam odjel na dovolenou a ve stejný čas přijel jeden můj opravdu dobrý kamarád a přivezl si holku s tím, že ji na tom magickým místě "dobalí". Když nás ale seznámil, v půl vteřině bylo jasno. Blbý bylo, že další tři dny, kdy ji velmi intenzivně "dobaloval", si ze mě udělal vrbu. Ocitl jsem se v hrozný situaci, která vyústila tak, jak musela -že jsme se s tou holkou jeden večer nenápadně vytratili. Kamarád odjel strašně nazlobenej a já jsem mu vděčnej, že mi nakonec odpustil. Dneska má úplně stejný typ ženský jako já, taky mají dvě holčičky a pravidelně se potkáváme.

Jaký typ je vaše žena?
Je to silná ženská, která je ochotná akceptovat to, že dělám klukoviny, který bych v pětatřiceti už dělat neměl, že skáču na trampolíně a jezdím s Veselými skoky za dvě stovky do Drážďan, že občas musí překonávat totální nejistotu, že tu a tam zazlobím a je se mnou těžká domluva. Na druhou stranu je se mnou sranda a rozhodně se nenudí. (úsměv)

Zažili jste ale i těžké chvilky, kdy jste si musel všemožně přivydělávat...
Jedna z věcí, za kterou si jí vážím nejvíc, je, že mě nechá dělat, co chci. Třeba že v době, kdy byl starší dceři rok a půl, jsem po pěti letech na Fidlovačce zjistil, že už mě to tam netěší, a odešel jsem odtamtud, aniž jsem měl něco jinýho. Jen jsem jí slíbil, že budu dělat cokoli. Takhle to zní jednoduše, ale dodneška u nás probíhají klasický hádky o to, co se bude dít druhý den: kdo vyzvedne děti, kdo pojede na nákup, jestli už konečně odvezu auto do servisu a podobně. Přesto je mi schopná odpustit i pro ni mnohem horší věci. Za těch sedmnáct let je to můj parťák.

Jak jste se stal pizzařem?
V tý době jsem dělal divadla, který mě bavily, a živil mě muzikál Excalibur. Ale přes prázdniny se nehraje, žena byla na mateřský, takže nastal problém. A protože jsem byl štamgast v jedný pizzerii v Nuslích, nabídl jsem jim, že bych tu pizzu rozvážel. A oni říkali, že na ježdění lidi mají, ale že si můžu stoupnout k peci a naučit se péct. A já drze prohlásil, že to není žádný problém, abych posléze zjistil, že to problém je, ale oni na mě byli strašně hodní, takže jsem tam pracoval skoro dva roky. Když jsem potřeboval hrát v divadle nebo zkoušet, vycházeli mi vstříc, kluci si se mnou měnili služby a já pak chodil na dvanáctihodinový směny a plácal pizzy, takže jsme měli aspoň na složenky. Bohužel jsem skoro nebyl doma.

Zachránil vás až seriál...
Kamarádka Sandra Pogodová mě lákala, že jde do další řady Rodinných pout a jestli bych to taky nechtěl zkusit, abych nemusel do smrti stát u pece. Dost rozhodně jsem se bránil, ale ona mě přiměla, abych se s těmi lidmi aspoň setkal. A asi je šikovně instruovala, protože ve chvíli, kdy jsem jim předložil svých šest v podstatě nesplnitelných požadavků - že bude mít divadlo přednost před natáčením, že budu moct pracovat s textem a tak dále - na mě chvíli koukali a pak řekli "Tak jo", čímž mi vzali vítr z plachet. Já do toho naskočil a jedu v tom dodneška.

Podle vás v seriálech existují dva typy herců: ti jedni se nechají použít a ti druzí se snaží něco dělat pro to, aby to bylo dobré...
Nemyslel jsem to pejorativně. Ti lidi samozřejmě odvedou svoji práci a nemůžete jim vyčítat, že neudělali víc. Záleží, jak si to kdo v sobě nastaví. Pro mě je seriál nosič reklamy. Jestli je na něm něco pozitivního, tak to, že dává práci sto padesáti lidem a oni pak mají čas se věnovat ještě něčemu jinýmu, co mají rádi, a nemusejí se starat, jestli je vystěhují z bytu, protože nemají na nájem. A za tuhle svobodu platím tím, že se účastním něčeho, o čem jsem mnohokrát řekl, že bych nikdy nedělal. Volná noha mi umožňuje svobodně se rozhodnout: "Ano, tohle budu, nebo nebudu dělat." A ve chvíli, kdy s tím souhlasím, neřeším, jestli je ten seriál dobrej, nebo špatnej, ale snažím se ho dělat nejlíp, jak umím. A zkusím tomu přidat nějakou nadstavbu, což je někdy sisyfovská činnost. Ale musím to zkusit minimálně pro svůj pocit. Zápasníci sumo taky nezápasí kvůli vítězství. Pro ně je nejdůležitější vydat ze sebe v daný okamžik maximum.

Vnímáte nějaké rozdíly mezi Velmi křehkými vztahy a Cestami domů?
Až zpětně jsem si uvědomil, jak zajímavě byla ta moje role ve VKV napsaná. Byla vícebarevná, a navíc v sobě nesla humor. V tu chvíli to máte napůl zadarmo. Ale došlo mi to až v okamžiku, kdy jsem začal točit Cesty domů a alespoň ze začátku mi přišlo, že Ríša Bernát je naopak jednobarevný. Je velmi submisivní, dělá něco, co nechce, ale musí, a je z toho na nervy. Po humoru ani stopa. V tu chvíli máte před sebou dvě možnosti. Buď si řeknete: To jsem se měl předtím dobře, co se dá dělat, anebo: Fajn, tamto už umíš, tohle je vlastně vyšší stupeň, takže tu roli musíš udělat aspoň tak, aby byla k uvěření. Záleží, jak si to v sobě naštelujete. Aspoň pro mě to byla jediná šance, jak se s tím smířit. Na druhou stranu je fajn, že jsem se ocitl, stejně jako ve Vékávéčkách, vedle bezvadných herců. Tátu mi hraje pan Švehlík, a to je velkej hráč. Až si člověk říká, tak takhle bych to chtěl taky někdy umět. Navíc má nadhled a je s vámi ochotný komunikovat jako s partnerem. Za to jsem šťastnej. Stejně jako za Jitku Smutnou, se kterou hrajeme v Divadle v Řeznický Zlomatku. Potkat se s ní při natáčení je pro mě ohromně uklidňující, protože vím, že mě v tom nenechá.

Takže je pro vás důležité, kdo s vámi v seriálu hraje?
Pro mě je to asi nejdůležitější. Lidi, od kterých se můžete naučit něco novýho, se kterými nebudete mít pocit, že jste ztratil čas. Nejhorší je mít při téhle práci pocit, že ji děláte jenom pro peníze.

Myslíte si, že každý má dané, jak se bude odvíjet jeho osud?
Maminka tvrdila, že to, co dělám, se mi i vrací. Když se budu na lidi smát, budou se na mě taky smát. Pokud je budu prudit, budou nepříjemný. Před nedávnem jsem se bavil s bráchou, který je stejně jako já a můj tatínek ateista, o životě po životě. A brácha říkal: "Každej má k dispozici určitej počet let, který jeho organismus vydrží, a za tu dobu má šanci po sobě zanechat stopy svých činů. Pokud budou pozitivní, může se stát, že si lidi řeknou: ,To je dobrej člověk, chci bejt jako on', vezmou si ho za vzor a začnou se chovat jako on. A takhle ovlivní třeba sto lidí. A ti ovlivní další a ti další. A to je to, že jakoby žiješ další životy. Svým otiskem."

Ale nejsou jen dobří lidé...
Jestliže někdo vysílá negativní energii, tak se mu to vrátí. Za sebe můžu říct, že pokud mě potká něco nedobrýho, většinou si okamžitě uvědomím, za co to je. A může to být něco, co jsem udělal někdy dávno a nemá to s tímhle zdánlivě žádnou spojitost. Každopádně se nesnažím hledat viníka jinde. Ono to vypadá, že o tom strašně chytře melu, ale mně to taky nejde. Ale aspoň to zkouším. (úsměv)

VIZITKA

Narodil se 5. listopadu 1975 v Řeži u Prahy
Po konzervatoři působil v Liberci, byl v angažmá v Divadle Na Fidlovačce, dnes je na volné noze a hostuje v řadě divadel (Divadlo v Řeznické, Strašnické divadlo, Husa na provázku, Veselé skoky ad.), hraje a zpívá s kapelou Moje řeč
Film a TV: Zdivočelá země, Velmi křehké vztahy, Přešlapy, Cesty domů, Vy nám taky, šéfe!, Zemský ráj to na pohled, Nepodepsaný knoflík, O bílé paní, Sněžná noc ad.
Má dcery Kačenku (12) a Julinku (6)

Cesty domů (2010)

21. září 2010 v 11:54 | TV Prima |  Televize
O seriálu
Nová moderní rodinná sága Televize PRIMA autorů Barbary Bulvové a Jana Coufala v režii Jiřího Adamce zavede diváky mezi dvě znepřátelené rodiny.

Cesty domů vyprávějí silný emocionální příběh o jejich nepřátelství. O nepřátelství na život a na smrt. Kořeny rodové nenávisti sahají do temné minulosti; příběh, který se divákům otevírá, se ale odehrává právě teď…

Cesty domů budou hledat rodiny Bernátů a Kosíků, dvou známých hradišťských lékařů, které má znovu spojit závěť matky Rudolfa Bernáta. Jejím posledním přáním bylo usmíření obou rodin. Jenže podmínka je téměř nesplnitelná: MUDr. Petr Kosík (Ladislav Potměšil) aMUDr. Rudolf Bernát (Alois Švehlík) spolu mají začít ordinovat. Oni dva? To dřív zamrzne peklo…

Na cestu domů se v počátku příběhu vydává také hlavní hrdinka seriálu Soňa Mašková (Pavla Vitázková), nejstarší Rudolfova dcera. Po dlouhé krizi opouští svého manžela, kpt. Jana Maška (Miroslav Etzler), otce jejich dvou malých synů. Těší se, že konečně znovu najde klid v náručí své rodiny. A těší se na nový život se svojí dávnou láskou Romanem Hamzíkem (Jan Dolanský). Jenže Honza se nevzdává. A nevzdá. Souboj dvou sympatických mladých mužů o Soninu lásku, z nichž jeden je na dně a druhý na výsluní její přízně, bude nemilosrdný.

MUDr. Rudolf Bernát, primář hradišťské kardiologie a kardiochirurgie, si není jist, zda jeho cesta domů vede ještě dnes za jeho rodinou. Položil by za ni sice život, jenže… zaskočila ho láska - docela jistě poslední. A je to vážné. Rudolf se poprvé v životě zamiloval do své pacientky, mjr. Míly Jírové (Miluše Šplechtová). Míla je přesným opakem jeho tiché, laskavé a trochu ušlápnuté manželky - je krásná, ctižádostivá a nebojácná. Rudolfa miluje, přesto ho opouští. Rudolf si ale nemůže pomoci a odchází za ní. Přestože na své rodině tolik lpí. Na svém domě, na svých zásadách, zvyklostech, na svých třech dětech. Kromě Soni ještě na Ríšovi, který by se měl ve špitále stát jeho nástupcem, a na své nejmladší dceři Vendy, dívce, která jde vždy svojí upřímností hraničící s drzostí hlavou proti zdi. Rudolf lpí na všech svých dětech. Jsou vlastně čtyři. Ten poslední je dávná jizva v srdci: Martin Kosík. Ano, jeho syna vychoval jeho životní nepřítel Petr Kosík. Tomu Martin říká táto. Rudolfa přehlíží - a to si v Hradišti dovolí skutečně jen on, jeho syn!

Petr Kosík je na rozdíl od Rudolfa Bernáta laskavý a všemi pacienty milovaný lékař. Přesto je v nemocnici přehlížený a kolegové s ním jednají s despektem. Petr je vdovec. Žije skromně, jen pro své dva syny, kteří jsou pro něj vším. Ale jedno tiché štěstí přece před světem skrývá. Lásku ke krásné Pacině, ženské, která miluje život a má slabost pro muže… O Petra ale opravdu stojí, třeba i napořád. Jenže on ji roztomile tají, ovšem zcela zbytečně. Synové o Pacině už dávno vědí. Mladší Šimon Kosík je právě po delší době na cestě domů ze studií. Je stejně tvrdá palice jako Vendy Bernátová, stejně neústupný, nekompromisní. Ti dva si přes velké třesky k sobě najdou cestu a už z ní pak nikdy nesejdou. Milují se navzdory zákazům, navzdory znesvářeným rodům. Dokáže jejich láska stejně jako v shakespearově dramatu usmířit obě rodiny? Budou vůle a láska současných mladých Monteků a Kapuletů natolik silné, že přivedou jejich otce k odpuštění a usmíření?

Dvakrát týdně tedy budeme svědky nekončícího souboje dvou otců, milostných vzplanutí jejich synů a dcer a nacházení jejich cest zpět domů. Seriál nabídne skrytá dramata i otevřené konflikty. Sága plná emocí zavede diváky nejen do obýváků a ložnic postav, ale také do jejich myslí a duší. Svižně napsané scény jsou prostoupeny laskavým humorem a pochopením pro lidské slabosti i sílu okamžiku. Po cestách domů se může vydat každý, kdo se bude chtít pobavit i dojmout spletitými vztahy dvou rodů, které ale určitě neskončí tak smutně jako kdysi ve Veroně…

Příběhy plné emocí a zvratů nás pozvou do spousty atraktivních lokalit. Hlavní postavy navštívíme v jejich domovech, na pracovišti nebo se podíváme na místa, kde tráví svůj volný čas. S Rudolfem Bernátem se tak budeme setkávat nejen v rodinné vile, ale také na reálném špičkovém kardiochirurgickém pracovišti v Hradišti, které řídí, nebo v oblíbené hospůdce, kde rád odpočívá třeba po honu. Jeho rodina nás zavede i na hospodářskou kriminálku nebo fotbalový stadion. Doktora Kosíka poznáme v jeho ordinaci i v domácím království. Významnou úlohu hraje také Dům Na Návrší - ten se totiž má stát prostředkem ke smíření obou znesvářených lékařů.

Cesty domů pod režijní taktovkou zkušeného Jiřího Adamce, jehož jméno je zárukou kvalitní podívané, mohou diváci sledovat dvakrát týdně. Seriál Cesty domů Televize PRIMA realizuje ve spolupráci s Core Production.

Hlavní architekt Jan Vlasák připravil interiéry na celkem 1650 m2 a spoustu zajímavých exteriérů, ve kterých se budou odehrávat zápletky našich hrdinů.

Velkým lákadlem seriálu je hvězdné herecké obsazení - Alois Švehlík
(Rudolf Bernát), Ladislav Potměšil (Petr Kosík), Pavla Vitázková rozená Ptáčková (Soňa Mašková), Miroslav Etzler (Jan Mašek), Jan Dolanský (Roman Hamzík), Jitka Smutná (Lída Bernátová), Miluše Šplechtová (Míla Jírová), Simona Postlerová (Pacina), Veronika Jeníková (Majda), Petr Konáš (Šimon), Viktor Limr (Martin Kosík) nebo Jan Zadražil (Richard Bernát) - poslední dva se proslavili v úspěšném seriálu Velmi křehké vztahy (VKV) - a spousta dalších.

Autoři námětu a hlavní scénáristé:
  • Barbara Bulvová, Jan Coufal (hlavní scenáristé Ordinace v růžové zahradě 2)
  • Scenáristé: Zdeněk Viktora, Adam Pražák
  • Dramaturgie: Tomáš Hořava
  • Kamera: Milan Dostál
  • Architekt: Jan Vlasák
  • Režie: Jiří Adamec
  • Výkonný producent: Jana Brávková
  • Šéfproducent vlastní tvorby: Šárka Baborovská
  • Vedoucí výroby: Markéta Vitvarová

Seriál můžete vidět každé pondělí a středu od 20,00 na TV Prima.
http://www.iprima.cz/cestydomu - více informací i videoarchiv odvysílaných dílů

Kam dál